Do Sydney
Aneb zpět do civilizace

Melbourne

54. den 6/10

Líně se vypravujem do města, berem motorku a parkujem ju šikovně zadarmo blízko centra. Musíme do Muzea.

U vchodu zkouším na flignu naše propadlý ISIC karty. Zabralo to :-), dostáváme slevu a protože Ozíci jsou velkorysí, tak nás pouštějí zadarmo.

Poflakujeme se po muzeu a zjišťujeme, co jsme to vlastně všechno po cestě viděli za zvířátka. Maj to moc pěkně udělaný, až na tu část o Victorii. Kuchyň z Neighbours (něco jako naše Ulice, jen to už jede od roku 1985 ) v Melbourneským muzeu? To mě poser. Ale Monča získává foto s vycpaným Phar Lapem, takže je spokojená a to je hlavní.

Po cestě do kempu (strávili jsme v muzeu skoro celej den) kupujeme zásoby a vínečko. Ve flaškách! Luxus, žádnó krabicu! Takže večer po barbeque popíjíme s Petrou, potapěčkou z Holandska, celkem dlouho do noci

.

Do Snowy Mountains

55. den 27/10

Ráno kupodivu neprobíhá žádnej bolehlav, jen sucho v puse a nechce se nám z pelechu. Ale po snídani vyrážíme už před desátou na highway ride (dálniční jízdu).

Dálnice vede těsně okolo centra po mostu, tak máme pěknej výhled, než zajedem pod zem. Tunel je to dlouhej a Monči už se z něj dělá blbě, ale přežije to. Hrnem si to po dálnici směr východní pobřeží, zastavujem jen pro benál, chceme se do Sydney dohrabat do neděle. Máme toho cestování už celkem dost.

Popravdě nám to už leze krkem. Poslední beneli berem v Orbost a klikatíme si to nahoru do Snowy Mountains.

Počasí je hodně větrný, honěj se mraky, ale celej den ani nekáplo, tak snad to vydrží. Po deseti kilcách to beru na polňačku a po krátké krosové vložce vybírám flek.

Počasí se tváří hůř a hůř. Pro kolíky od stanu musím nejdřív šroubovákem a kladivem vytlouct díry, zem je jako šutr. Však taky stanujem přímo na bejvalé cestě, všude okolo je totiž porost tak neproniknutelnej, že nám nic jinýho nezbývá. A navíc, je to v širokým dalekým okolí jedinej jakež takež rovnej flek. Stan přivazuju k motorkám a ještě pro sichr vyhrabuju kladivem okolo stanu kanálek na vodu. Člověk nikdy neví. Vaříme bezva špagety se sýrem a česnekem, přišly moc k chuti, po 404 km.

Jdem chrupat a venku je ještě světlo.

Sníh? Opravdu?

56. den 28/10

V noci fučí jako prase, ale stan přivázenej k motorkám drží. Taky pochčívá a Monča (nic zlého netuše) poznamenává, že by třeba ještě mohlo sněžit.. Kosa je taková, že si ani zuby nečistíme a prcháme pryč.

Balíme mokrej stan, berem na sebe všechny hadry co máme a navrch zase sucháče. Monika statečně krosí zpátky k silnici. Škoda, že je mokro, v těchdle zatáčkách by to bývala byla fakt zábava. Na silnici je navíc spousta bordelu,listí a taky na klackách to občas slušně ustřeluje.

Jakoby to nestačilo, asfalt se vytrácí a my si to kalíme po pár úsecích unsealed, neboli polňačky. Je tvrdá a kamenitá, tak to není tak strašný, jen mašiny jsou ještě víc zasraný, pokud to vůbec jde.

Mrtvý klokany vystřídali kolem silnice mrtví wombati. Nedivím se, že maj hranatý hovínka, když žijou v tak mizerným počasí.

Jedem porád vejš a vejš, občas pochčívá, sem tam vykoukne oskar a nakonec se Monice plní přání a slušně chumelí. Je taková kosa, že na chvíli zastavujem a běháme kolem mašin jak trotli.

U benzinky nás s úsměvem vítá místní lejdy: "Wecome to Bombala in Australian summer" (Vítejte do Australského léta v Bombala) křičí do chumelenice a řehní se. Zalízáme před sněhem do krámu a dáváme si ke snídani hranolky a chicken gravy (kuřecí omáčku).

Na závěr čaj a kafe a zpátky do sněhu.Sjíždíme dolů z asi osmi set metrů nad mořem. Sice furt fučí, ale na návětrné straně kopce se dělá hezky a a silnica je suchá, takže mašiny na ucho a tradá, hrnem si to dolů do nula metrů nad mořem :-)

Potkáváme bandu motorkářů v protisměru. Cha! Vy hoši nemáte tušení, do čeho jedete! Mám nutkání se za něma vydat na kontrolu, jak se jezdí se supersportem na sněhu. No, však voni si poraděj.

Stáčíme to podél pobřeží, nahoru, na sever, na Sydney, blíž k posteli. Po necelých 400 km to balíme na odpočívadle, rozbíjíme stan (naposledy), vaříme špagety (ne naposledy) a chystáme se do hajan. Do Sydney nám zejtra zbejvá jen něco málo přes tři kila.

Den 57. a poslední

29/10

Ráno se vykolíbáváme a balíme na poslední kousek cesty.

Jde nám to moc dobře, máme přece sakra bezmála 2 měsíce praxe. Už se vidíme doma, ale to nám nebrání si po cestě ještě splnit co se nám dole v Západní Austrálii u Albany nepovedlo. Vidět řádit blowhole.

Jak už jsem tady kdesi popisoval, Blowhole je geoligické útvar, kdy z podmořské jeskyně vede na povrch kousek od břehu svislá šachta. Pokud geometrie jeskyně a počasí dovolí, umí takovej útvar ukázat něco jako výbuch gejzíru. V Albany to akorát vybaflo na zvědavó koc, ale počasí tehdá na gejzír nestačilo.

Takže po pár kilcách si zajíždíme do Kiama, už zase v Novým Jižním Walesu, a těšíme se na gejzíry. Máme štěstí, hlavní Kiamská atrakce, Blowhole u majáku, zrovna pěkně blowholuje a je to slušnej rachot. Děláme si fotečky a posmíváme se promočenejm tůristům, co byli moc zvědaví a šli nakukovat příliš blízko. Pokukuju po Harykách co se na nich přijeli provětrat místní, ale kdepak, furt su na choppera moc velkej divočák a doma na mě čeká Ninja. Pokračujem směr Sydney. Poměrně brzy přijíždíme zpátky k Pítrovi odkud jsme před dvěma měsícama vyrazili. Ani nevím, jestli jsme ti stihli poděkovat kamaráde :-) Máme vejletování na chvílu dost, vlastně se ještě stíháme pohádat, beztak kvůli nějaké naprosté hovadině. Monču zajímá, co na tendle vejlet řeknou lidi doma. Je to jedno Moni, na lidi se vybodni, jediný na čem záleží je, co na to říkáš ty :-) Seš hrdinka, říkám já.

A jestli neumřeli, tak žijou dodnes.

Konec............zatím